Může se to stát i vám

Tak tady jí máme. Královnu společenské zábavy v celé své kráse. Co se jí asi teď honí hlavou? Nejspíš se tetelí blahem. Jo, tak nějak. Vidim to na ní. Jak se blaženě usmívá, no páni. Ty chlapi musí šílet. Za takovejhle výkon by se nemusela stydět ani nejluxusnější štětka.
Strašně moc bych chtěl, ale nemůžu odtrhnout pohled. Vidim úžasnou holku, obklopenou šesti ubožákama. Nikdo nepohrdne možností si na ní hrábnout, přesedá z klína do klína. A pořád se tak roztomile usmívá. Neni opilá. Nejspíš ani zfetlá. Křehká blondýnka se právě ocitá na vrcholu potravního řetězce.
Moje křehká blondýnka.
Objednam si dalšího panáka. Cítim jak ve mně pulzuje vztek.

„Ahoj Lucy, platí dneska to kino?“
„Jo, jasný, akorát přijdu z práce o trochu dýl, tak mi neuteč jo?“
„Neboj, budu makat na tej knížce.“
„Tak fajn, moc se těšim! Po kině mi určitě musíš zase aspoň kousek přečíst!“

Vždycky plná nadšení, kterym vás ve vteřině nakazila.

„No, uvidíme jestli si to zasloužíš...“
„Budu se snažit!“

Smích.

Jak koukam, snaha se jí upřít nedá.
Celou dobu hovoru se mile pochechtávala, jak to umí jenom ona.
Mužskej hlas v pozadí.
„Sakra, volá mě šéf, budu končit, tak papa Johnny, kolem osmý jsem doma...“
,,Budu se těšit miláčku. Miluju tě!“
,,Já tebe taky.“

Konec.
Jak já byl šťastnej. Kdyby ke mně v tu chvíli přišel homeless, dam mu všechno co mam. Polejvaly mě návaly horka, naskakovala husí kůže...
Řekla, že mě miluje. Jasný, pověděli jsme si to už tolikrát...jenže některejch věcí se nikdy nenabažíte. Mojí drogou byla její láska. Ani nevim, jak bych to blíž popsal. Prostě musíte zažít.
Odpoledne jsem napsal nechutně optimistickou pasáž. Do románu o malomocnym indickym klukovi. Kde se vzala, tu se vzala, přibyla rozkošná scénka, kdy se udivuje nad krásou motýla. Och, jak dojemné.
Je to ten nejzkurvenější kýč, co mi moh napadnout. Jenže mě bylo tak krásně, že jsem po bytě poletoval, i bez motýlích křídel.
Až přijdu domů, budu mazat. Skoro se mi chce blejt z pomyšlení, že se malej Višáma, kterýmu právě upad nos, zajímá o motýla. Jo, moh by si jim díru uprostřed obličeje zkusit ucpat. To vůbec nezní špatně.
Ono pokaždý, když stanete na vrcholu, tak zřejmě zákonitě musíte sletět dolů. A ne nějak normálně. Padáte pěkně po držce, dole přerovnáváte kosti, z nozder vám lezou vnitřnosti. Pozdějš se začnete dávit vlastnim srdcem zaklíněnym v krku. A až se věci srovnaj? Začnete zase stoupat. Jen budete cestou k pádu o něco málo lehčí.
Bylo půl devátý, devět, Lucy pořád nikde. Na zprávy neodpovídala. Začínal jsem mít strach. Najednou volala.

,,Promiň lásko, já se dneska ještě zdržim, máme velkou zakázku...“

Pracuje v realitce Global House. Jejich slogan zní: S námi mohou být všechny domy pod sluncem Vaše.
Vždycky mi přišel strašně trapnej. I profesor matematiky by vymyslel něco zajímavějšího. Ale před Lucy jste tohle nesměli říct, okamžitě nasadila uraženej ksichtík a bylo zle...i když usmířit si jí nebylo nikdy nic nepříjemnýho.

„No, tak co nadělam no...“

Snažil jsem se neznít zdrceně.

,,Mě to hrozně mrzí, fakt promiň broučku...“
,,Jo, to je v pohodě“

Přetvářka mi nikdy nešla.

,,Ne, já vim že neni...tak nebuď smutnej,pusť si něco v telce a půjdem jindy, ju?“

Ju. Teď mi došlo, proč neřekla třeba: Tak jdi sám nebo Užij si kino i za mě. Náhoda je totiž hrozná nepřející svině.

„Tak jo.“

Ovšem v tu chvíli jsem se vážně usmíval. Dokonce mi jí bylo líto, že chudák musí trčet v debilnim mrakodrapu s bandou nadrženejch ,,kamarádů,,. Byla u nich jediná ženská. A zatraceně pěkná. Naučil jsem se s tim žít. Vždycky si na ně stěžovala, jak jí koukají do výstřihu a na zadek, hanba, hrůůůza...

„No tak já na tebe počkam, pustim si hokej a když nebude kino, tak aspoň čtenářskej koutek by moh vyjít, co?“

Chvilka ticha.

,,Víš, radši na mě nečekej. Přijeli nějaký Japonci a vypadá to na dlouho.“

Úsměv na tváři mi zhořknul, jako bych žvejkal lžíci kmínu.

„Aha...“

Nebylo co dodat.

„Musim jít, tak dobrou noc a sladký sny!“

Sladký.

,,Ahoj miláčku...“
,,Pa.“

Utnula mě a zavěsila.
Chtělo by se říct, že jsem stál jako opařenej. Ale už se někdy někdo zamyslel nad tim, jak strašná je to píčovina? Zkuste se opařit. Budete dělat všechno možný, jenom ne nehnutě stát.
Zapnul jsem bednu. Na celý kabelovce nešlo vůbec nic zajímavýho. Oprah utěšovala mladou ženu. Jerry Springer řešil nevěru důchodců, zjištěnou po letech. Reality TV názorně ukazovala, jak hasiči vystřihávají lidi z aut. Prej se občas stane omyl. Strašnej řev.
,,Proboha, on mu ustřihl ruku!“
Přepínal jsem dál, jedna věc nechutnější než druhá.
Páření nosorožců na National Geographic nebylo lepší. Spoustu seriálů a filmů už vůbec, po minutě jsem netušil proč ta spí s tutim a z jakýho důvodu je Miss Ellie ustaraná.
Spásou obvykle bejvá sport. Hokej nešel, dávali lacross. No schválně, dokáže si někdo představit lepší páteční večer, než ve společnosti magorů honících míček síťkou na motýly?
Vypnul jsem televizi a nervózně bubnoval prstama o stůl. Na psaní nebylo ani pomyšlení.
Půjdu spát.
Nejsem unavenej.
Půjdu na net.
Co tam?
Půjdu se vožrat.
Půjdu se vožrat...
Půjdu se vožrat!
Dyť já chlastal naposled na střední, pak se nastěhovala Lucy, odpůrkyně alkoholu. Dokázal jsem s nim skoncovat, díky ní. Vybod se na kámoše.
Kvůli ní.
Konečně bylo čeho se chytit. Poslední otázka zněla: Kam?
O barech jsem totálně ztratil přehled. Ale tim nemělo cenu se trápit. Start: Navlíknout kabát a venku mávnout na taxi. Cíl: Dokázat pozdějš zopakovat stejnou proceduru.
,,Kam to bude pane?“
Taxikář byl Ind, takovej můj Višáma, kdybych mu dovolil dospět.
,,Do nejlepšího baru v okolí!“ zvolal jsem velkolepě.
Tichej společník přemejšlel.
,,Na druhém konci města je bar Fair Doubt. Mohl by se vám zamlouvat, máte-li dost peněz.“
Položil jsem mu ruku na rameno a řekl: „Jeďte příteli. Peníze jsou můj nejmenší problém.“
Poslední knížka se pořád slušně prodávala, ostatně jako všechny předchozí. Samozvaný umělci mnou pohrdaj, žárlí, v šestadvaceti mam prodáno víc výtisků, než oni za celej život.
Umění je relativní pojem.
Chlapík v turbanu šlápnul na pedál.
¨ Cestou jsem mu vyprávěl o mojí nový knize. Ale malej Višáma ho moc nedojal, spíš vypadal naštvaně. Nechápal jsem, ale pak se ukázalo, že jeho mladší bratr na malomocnost zemřel. Blbá náhoda. Harúd, jak se taxikář jmenoval, mojí omluvu přijal, nicméně zbytek trasy se odehrával v tichosti. Trapnej pocit nedokázalo přebít ani vysoký dýško. Ještě že jsem nezačal vyprávět o malomocnejch třeba vtipy.
Fair Doubt vypadal na první pohled lacině. Zářícíma neonama posázenej nápis vyřvával svý jméno do širokýho okolí. Jen jestli mě ten starej všivák nezavez schválně ke gay clubu...
Po chvilce váhání jsem vstoupil. A byl ohromen. Luxus mi prostoupil každičký pór v těle. Lesknoucí se bar z mahagonovýho dřeva, křišťálový lustry (žádná bižuterie), sedačky potažený zvířecí kožešinou (určitě pravou), gaučíky obsazený skvěle se bavícíma návštěvníkama, stoly různejch tvarů, pozlacený egyptský sošky. Stěny vyztužený karmínovym semišem, zdobený stropy, palmy, koberce na podlaze, shodný s barvou stěn.
Ne, sem by vážně nemoh jen tak nějakej pobuda co by zmrvil výbavičku.
A všude kolem mraky lidí. Lidí v oblecích nejdražších značek. Ve svym obyčejnym kabátu jsem se cítil, jako nudista v kostele. Tak nějak nepatřičně.
Někdo mi stiskl rameno.
,,Promiňte pane, mohu vidět vaši kreditní kartu?“
Otočil jsem se a civěl do hrudi vyhazovače.
Vyser si voko, čůráku.
,,Jistě, tady je.“
„Děkuji.“
Prohnal jí nějakym strojkem, pak vrátil a poněkud překvapeně řek:
„Vítejte u nás, pane Coquerell, omlouvám se za obtěžování.“
Nevadí, snad to spraví, když se posadíš támhle na tu pyramidku.
,,Dobrý, chápu, dneska mam zrovna oblek v čistírně.“
Oba jsme se falešně zasmáli a já pokračoval dál.
Přímo u baru bylo volný místo, čekalo na mě. Sednul jsem a objednal absinth. Krédo mýho táty znělo: Když něco děláš, dělej to pořádně. A chlastat jenom na půl nemá smysl. Až dorazí Lucy domů, budu už stejně dávno spát. Spánkem spravedlivých .
Absinth jsem málem vyplivnul na zem. Ne kvůli ceně, ne kvůli chuti. Tam vzadu, v rohu, seděla Lucy. Reflexivně jsem se k ní otočil zády, jako bych vedle sebe měl milenku.
To neni ona, zněla moje první myšlenka.
Podíval jsem se znovu.
Kurva!!
Byla to ona. Třeba maj zrovna tu pracovní schůzku...jenže po Japoncích ani vidu.
Byla obklopená šesti bělochama. Žádný šikmý oči. Byla jima obklopená poměrně těsně a co bylo nejhorší, vůbec jí to nevadilo...Furt se k někomu důvěrně nakláněla, jeden jí stopro šáhnul na prsa, další na zadek...
A ona nic. Ona nic!!
Ten pohled se nedal dlouho vydržet.

Proto teď sedim a přemejšlim, co s tim. Podle mě každej člověk dospěje v životě k bodu, kdy si řekne, že je nefalšovanej kretén, se všim všudy. Já si svou chvilku slávy vychutnávam s kamarádem absinthem.
Můžu naklusat a udělat scénu. Jako malá holka. Budu brečet, kousat a škrábat.
Píčovina.
Otočim se zpátky a hořce lituju. Nějakej čůrák má jazyk v jejím krku.
Ne! To ne!!
Sklenička v ruce mi pukla, stejně jako srdce, rozlítlo se na milion kusů a řine z něj černej sliz.
Tak takhle chutná láska...jako šálek lahodnýho dehtu.
Střepy přinášejí štěstí. Zaryly se mi do dlaně, třesu se jak kdyby přišel na návštěvu strýček Parkinson.
Za tohle zaplatíte zmrdi. Tohle vás bude ještě hodně mrzet. A Lucy má pořád napůl blaženej, napůl vyzývavej výraz.
Nechápu, nevěřim...do očí mi stoupají slzy.
Každej z těch šesti sráčů se bude zpovídat. Ne bohu, ne ďáblu.
Mně.
Tak to bude nejsprávnější.
Kopnu do sebe další absinth. Pořád se klepu.
,,Jste v pořádku pane?“ slyšim od barmana.
Jistě, támhle se mi kurví přítelkyně, ale jsme naprosto OK.
,,Jo. Ještě jeden.“
Poslušně mi nalil a víc se neptá. Jeho klika, někoho ukecanějšího bych tu sklenku donutil sežrat.
Zbejvalo vymyslet, co s nima. Každej pohled jejich směrem mě rval víc, než kdyby jste mi zasekli hrábě do zad a zkoušeli, kolik načešete masa.
Z velký šestky poznávam jedinýho sráče. Bobby O’Reilly. Postarší, obtloustlej, proplešatělej spolupracovník Lucy. A tahle zrůda jí teď strká ruku pod sukni. Kdybych měl bouchačku, odpravim ho na místě.
Zbytek neznam. Nějakej talián v bílym obleku, s ulízanejma vlasama, vášnivě jí líbá ruku, pak korbič v košili tak obtaženej, že připomíná spíš přerostlý péro v kondomu. A nějaký zrzavý dvojčata.
Dvojčata! Nedovedu si představit nic zvrácenějšího, než se s bráchou dělit o holku. A poslední do party je hnusák s nakroucenym knírkem. Nejradši bych mu ho serval i s půlkou ksichtu.
A tahle squadra z panoptika si užívá Lucyino tělo plnými doušky...
Horor, noční můra ze který se nemůžu probudit. Takhle nějak by vypadalo moje soukromý peklo.
Další absinth neuškodí.
Najednou Bobby vstává. Všichni k němu zvedají oči, on gestikuluje ve smyslu, že jde na hajzl. Lucy se zatváří hrozně ublíženě, přesně jako vždycky na mě, když jsem jí řek něco nehezkýho.
,,Držte mi místo.“
Barman přikývne.
Musim Bobbyho nadběhnout a doufat, že mě nezná. Najít záchody neni těžký, jsou celkem šikovně stranou.
Přichází rychle, chudák celej rudej, chůze musí bejt děsná dřina.
Zastoupim mu cestu.
,,Bobby O’Reilly?“ řikam.
„Kdo se ptá?“ odpoví váhavě.
„Jsem Ben Jones. Doneslo se mi, že jste nejlepší realitní makléř ve městě. Mam pár melounů a myslel jsem, že by jste mi poradil, jak s nima nějak chytře naložit.“
Bobby roztál jako plž posypanej solí. Spíš rozpliznul.
„Tak to jste na správné adrese!“ Horlivě mi třese rukou,pořezanou mam radši v kapse.
„Ale proč jste za mnou nepřišel v týdnu příteli? Teď v pátek nemá nikdo chuť pracovat.“
Byl žoviální, až bych ho nakopal do koulí.
,,Chtěl jsem, ale bylo spoustu zařizování s firmou, nebylo kdy...“
„ A v čem podnikáte?“
„Raketové pohony.“ Nic lepšího mě nenapadlo, podobně jako u jména.
„Raketové motory?“ údivem nadzvedl obočí.
„Pohony. To víte, budoucnost dopravy musí začít už v přítomnosti.“
Podle mě jsem k sežrání, naprosto okouzlující. Bobby se srdečně zasmál.
,,No dobrá mladý muži, tak povězte, co by jste rád?“
„Především bych šel rád někam trochu mimo společnost, abychom měli soukromí. Moje zakázka je totiž...jaksi speciální.“
„To zní lahodně!“ zamrká Bobby.
„Tak tu na mě počkejte mladíku, jenom pročistím trubky a můžeme zajít třeba za bar, dneska mají zaplaceného pouze bodyguarda u hlavního vchodu.“
Paráda.
Pročistit trubky. Taky ti pročistim trubky kámo.
„Jistě, počkám. Nebo víte co, budu rovnou venku jo?“
„Jasně“ mávne Bobby a zmizí za dveřma.
Chvíli stojim a posloucham. Ani nevim proč. Bobby se pročišťuje opravdu důkladně. Heká a ulévně vydechuje, vůbec ne potichu, ozývají se čvachtavý zvuky.
Odpornej špekoun.
Jdu ven, na zapadlej oplocenej plácek za barem. Bez plánu. Kolem pár popelnic a různý další haraburdí. Do jedný z nich ho každopádně narvu. Protahuju si klouby, když se ve světle lampy zaleskne něco, v co bych ani nedoufal.
Páčidlo.
Láskyplně ho potěžkávám. Dokonalej nástroj, lehkej a zároveň tvrdej.
Bobby rozrazí dveře, jen tak tak ho stihnu schovat za záda.
Trajektorie jeho pohybu připomíná vlnovku, nejspíš má upito, je v náladičce.
To já taky.
Dostane lekci. Nechci ho zabít. Třeba si prostě jenom rád šáhne na mladý maso. Starší chlapi takový bejvaj. Jenže to je momentálně jenom jeho mínus, na další slečinku si šáhne až za hodně dlouho, hodlam mu zpřerážet hnáty.
„Tak Beníku, pokud vám tak mohu říkat, o co jde?“
Páčidlo v ruce svrbí, skoro pálí. Ale potřebuju jistotu.
„Já se moc omlouvam že Vás takhle vyrušuju, mimochodem vaše společnost u stolu je přímo skvostná...“
Bobby se rozřehtal na celý kolo.
„No to vona Lucy jo, vona je jako společnice naprosto špičková.“
Spokojeně cení žlutý tesáky a zase na mě tak šelmovitě zamrká.
Páčidlo musim chytit oběma rukama, zmítá se na všechny strany.
Chci vědět víc.
„A tak, ona se jmenuje Lucy?“
„Jo jo, nejlepší kurvička v okolí...“
Už ho ani nevidim, páčidlem se boucham do zad.
„Vážně?“ procedim skrz zuby.
„ No jo, nechcete se přidat?“
Nechci pane JoJo.
„Takový mlaďochy jako vy ona oblafne nejradši, vy s ní možná budete dokonce stejná věková skupina...“
Nepovídej Bobby.
„...to víte, ten můj fanfarón se jí v puse jen tak líně převaluje, vás určitě ocení, co řikáte?“
„No já nevim, zní to lákavě...“ cítim, že mi na zádech ubylo trochu kůže, srdce buší jako splašený, v hlavě mi tepe armáda nasranejch trpaslíků s krumpáčema...
„A počkejte až uvidíte tu prdelku, nebo kundičku, voňavounkou, vážně nejkrásnější dírky pod sluncem...“
Nevim co řiká dál. Bobby je zvon, obři zvon uprostřed kterýho jsem uvězněnej, z uší mi tečou potoky krve a já řvu, uvnitř strašně řvu.
Existuje jediná cesta ven.
Hlavu jsem mu rozlousk jak kokosovej ořech. Šel k zemi, ani na mě nestih zamrkat.
Dam mu ještě jednu, aby si to pamatoval.
Druhou. Třetí. Čtvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou...
Pak neni kam mlátit, z Bobyho hlavy se stala placka uhnětlá z úlomků kostí a mozkový kaše.
Necítim žádnou lítost. Spíš dostávam chuť na pizzu.
Bobbyho nasoukam tam, kam patří. Do kontejneru, mezi další odpad.
Cestou zpátky míjim zrcadlo.
Kabát mam trochu zasviněnej od těch sraček co z něj lítali. Ale ne moc, setřu je dolů, nějaký kousky vyndam z vlasů a pohoda, zase frajer.
Barman mi místo podržel.
„Absinth“
,,Těžkej den?“ ptá se a zní hrozně moc zúčastněně.
Jenom se na něj podívam.
„Prosím.“ řekne a začne leštit skleničky.
Za jak dlouho asi začnou postrádat Bobbyho, starýho dobrýho Bobbyho, čističe trubek?
A neni to jedno? Vytáhnu cígo.
„Promiňte, ale tady se nekouří.“
„Cože?!“ vylítlo ze mě.
Barman hledí tázavě k vazounovi, co mě vítal, asi tak před sto lety a jednou vraždou.
Kopnu do sebe absinth.
„Hej, hej, klid kámo, tu zbraň hromadnýho ničení zandavam“ zvedam ruce na znamení kapitulace. Krabičku vracim do kalhot.
,,Máte pořezanou dlaň“
,,Dobrej postřeh šerife. Škrábnul jsem se o splachovátko.“
Vazoun přistoupí blíž.
,,Jestli chcete dělat problémy, vyrazim vás rovnou...“
,,Já problémy nedělam. Vždycky jsem byl hodnej kluk. Já je řešim.“
,,Alkoholem ještě nikdo nic nevyřešil pane.“
,,Wow. Jestli už jste vyčerpal všechny moudra, tak mi můžete dát zase pokoj.“
Odešel.
Kam jsem vůbec dal páčidlo?
Kdo ví.
Talián vstává. Díky bohu za hajzly. A tim myslim ,,toalety,, chcete-li ,,pisoáry,,.
„Nemáte vidličku?“ řikam barmanovi.
Ten zaváhal.
„Ehm...mám...“
„A dáte mi jí, nebo si pro ní mam skočit sám?“
„Jistě, tady je...ale proč?“ Byl zmatenej.
„Jen tak, chci někoho trošičku popíchnout...“ pokrčim rameny a vstanu.
Talián jde ladně k záchodům, ještě se otočí a pošle Lucy vždušnej polibek.
Tou vidličkou mu nejspíš vydloubu oči a prošpikuju jazyk. Jak vášnivá smrt, jistě jí ocení.
Nevim kolik mam absinthů, ale pořád jsem v pohodě. Lucy vnímam periferně, neunikne mi jediná věc, kterou s kamarádíčkama provádí. Neunikne mi, že nemá kalhotky a že knírač mizí pod stolem.
Zhýralá smetánka, napadne mě poněkud archaicky.
Jak na taliána?
Jednoduše.
Než zatočí k místu úlevy, chytnu ho za rameno. Pevně.
,,Au!“ vykřikne.
Obrovskou výhodou rozlehlejch barů je jejich anonymita. Ostatní návštěvníci nás míjejí, naprosto bez zájmu.
„Neřvěte chlape. Jsem Ben Jones a potřebuju s vámi mluvit ohledně jedné záležitosti.“
Prakticky ho vynesu ven, děsnej prcek.
,,Nejsem povinen vám nic říkat!“
Hrůza, vříská, jako by ho na nože brali. Nebo spíš na vidličky.
Musim se pousmát.
Páni, stojí přesně na Bobbyho místě, jako bych tam nakreslil značku s nápisem Poslední stanoviště. Akorát místo páčidla za zády svíram vidličku.
Posranou vidličku, kterou se napichujou předražený zákusky. Teď z ní bude opět vražedná zbraň, akorát místo dortíku skolí taliánka.
Ono zabít neni zas tak těžký. Když máte důvod.
Řikam:
,,To se mýlíte pane. Jsem Ben Jones, FBI.“
Hbitě vytáhnu peněženku, ale než může cokoliv na mojí průkazce do knihovny cokoliv přečíst, zase s klapnutím zmizí v kapse.
,,O co jde agente Jonesi?“
Málem vybuchnu smíchy, vážně dokonalej fór.
Řikam:
,,Jde o to děvče, co s váma sedí u stolu.“
„O Lucy???“ Údivem couvne o krok zpátky, málem do koláče, kterej zůstal po Bobbym.
,,Ano. Je podezřelá z kanibalismu.“
„Cože??! Žertujete...“ Nevěřícně kroutí hlavou.
,,Ani v nejmenším. Víte, slečna Darlingtonová...“
Dramaticky se rozhlídnu.
„Pojďte blíž...“
Ztišim hlas. On přichází.
,,Je posedlá mužskými penisy...“
,,Ne...“ vydechne talián.
,,Ano...Ona prostě vysaje semeno...a zbytek pozře. Jako Hot Dog.“
Tvářim se smrtelně vážně, koutky ani nezacukají. Mluvim tichounce, paralizuju ho, skoro jak Hannibal Lecter, můžu se mu kdykoliv zakousnout do tváře...
Jsem vegetarián. Místo toho mu vrazim vidličku pod bradu.
Vykřikne, přitlačim víc. Po rukou mi stejkají červený potůčky, kapky míří pod rukáv, razí si cestu po předloktí, pomalu, lepkavě...neni to příjemnej pocit.
Hroty mu vylejzají z jazyku. Další výpad míří na oči, modlim se, aby nás nikdo neslyšel.
Když s nim skončim, vypadá jak po náletu hejna vos.
Místo vedle Bobbyho nese rezervačku se strohými údaji.
Talián, na věčné časy.
Vidličku a ruce opláchnu pod vodou. Pak jí s díky vrátim barmanovi, kterej jí umeje ještě jednou a za okamžik podá nějakej slečně.
Kdyby věděla...
„Absinth.“ poručim.
„Promiňte, ale máte na tolik alkoholu dostatek financí?“
„Prosim?!“ vstanu a zvýšim hlas. Mávnutí na vyhazovače problém vyřeší, potvrdí, že prachy pro mě neznamenají nic.
O to víc zarážející bylo, že Lucy chtěla pracovat. Jasně, ženská hrdost, řikal jsem si.
Já jí dokonce podporoval!
Leda hovno. Nejspíš jí omrdaly desítky ,,zákazníků,, a ,,kolegů,, ...
Bože! Kolik čůráků měla asi v hubě! Kolik ptáků laskaly její rty, ty samý rty, co jsem já nesčetněkrát líbal...
,,Absinth!“
Lucy mě nevidí. Kdepak, za celou dobu sem nekoukla. Je moc zaneprázdněná, právě pracuje. Jednomu z dvojčat masíruje rozkrok. Pilná jako včelička.
,,Pořád mi drž místo!“ houknu na barmana.
,,Problémy s prostatou pane?“
,,S jakym prasetem kurva? Radši nemluv hochu, padaj z tebe samý kraviny.“
Asi už zažil příjemnější pokec. Cejtim že mi chlast začíná stoupat do hlavy, při chůzi se trochu vznášim.
Mířim zase na rozcestí osudů. Nikdo nevydrží chlastat bez chcaní a pánové se neupejpaj. U nich jí alkohol nevadí, zvláštní.
Poprvý se opravdicky rozhlídnu po klubu. Tak sem se chodí smetánka bavit. Bohatý paničky s kolouškama, bezzubý dědci s holkama, kterejm může bejt sotva patnáct. A já myslel, že si všichni jenom vyprávějí noblesní vtipy.
Prohnilý krysí doupě.
Měl bych pokosit všechny.
Kouknu do oblíbenýho rohu. Osazenstvo řídne, ale odpadlíci nikomu nechybí. Jak by taky mohly, čtyři páry rukou jsou tak akorát, aby obsáhly všechny podstatný části těla, Lucy slastně zavírá oči.
Vletim tam. Urvu jim koule a pak s nima budu hrát golf. Lucy poslouží jako jamka, pěkně otevře pusu a...
Dost! Musím najít páčidlo.
Ježiši. Leží pod zrcadlem uprostřed chodby. Rychle ho schovam k sobě. Zázrakem si ho nikdo nevšimnul.
Jak řiká King: Bůh ochraňuje děti a opilce.
A nejspíš i vrahy.
Zadívam se na sebe.
Myslim, že mi to kurevsky sluší. Až tady skončim, vyrazim za děvkama. Koneckonců, nebude to pro mě nic novýho.
Dvojčata vstanou jako jeden muž. Škoda že jako jeden i nechcípnou.
Z pánskejch hajzlů se vine fronta. Jedno dvojče propluje dovnitř.
Přistoupim k druhýmu.
,,Dobrý den, Ben Jones“
,,Dobrý den, Mark Reding...“ vypadá zaskočeně.
Třeseme si rukou,jaké to důvěrné gesto.
,,Slyšel jste o svazu dvojčat?“ ptám se.
„Ne, vůbec, o co jde?“
,,Nic složitého, můžete získat určitý výhody a podobně, jestli máte chvilku, ukážu Vám detaily.“
,,Tady?“
,,Ne, kolega čeká venku v dodávce. Objíždíme město...“
podobně jako ty mojí holku...
,,...a hledáme další dvojčata. Oba jsme z dvojčat a zdá se nám, že je s námi na určitých místech jednáno s jistým...despektem..“
Sáhnu do peněženky a vyndam svoje starší foto.
,,Vidíte? To je můj bratr Bob na pláži, letos jsme byli na Floridě.“
Fotila mě Lucy, když jsem se snažil z písku postavit hrad, u anglickýho pobřeží.
,,Podoba se vskutku nezapře“ oba se smějeme.
,,Vskutku. Jenže ten hrad mu potom někdo zboural. Pokřikovali na něj jednovaječníku.“
Zvážníme.
,,Pojďte se mnou, jestli chcete být součástí správné věci.“
Fronta je dlouhá a on za mnou beze slova kráčí, tupější než ovce.
Ani pořádně nevim, co vlastně řikam. Nejspíš melu hrozný sračky.
Jenže mym testem inteligence zatim nikdo neprošel.
Všechno jde tak strašně lehce.
Venku je příjemnej chládek.
,,Má váš boj smysl? To jsou i svazy tlustých a podobně? Navíc nepřijde mi, že by na tom dvojčata byly tak hrozně...“
Zamyslim se.
,,Věřim že jo. A když ne, tak aspoň nějak zabiju čas. “
,,Hm. A kde že parkuje ta dodávka? Zajímají mě detaily.“
,,Přímo za vámi.“ ukážu.
Pak už jenom trochu nepříjemný křupnutí, páčidlo opět nezklame.
Marka necham ležet, dostávam další úžasnej nápad. Běžim zpátky, akorát na čas, druhý dvojče vychází ze záchodu.
Vrhnu se k němu téměř s panickou hrůzou v očích
,,Pan Reding??!“
,,Jo, co se děje?“
,,Váš bratr...asi zkolaboval, rychle, leží u zadního vchodu!“
,,Proboha! Já měl najednou takovej hnusnej pocit...“
Běží za mnou.
,,Ještě že jsem ho našel, asi nějak ošklivě upad...“
,,Jasně, jenom mě tam doveďte sakra!“
Je zoufalej.
To já taky, žádná lítost.
,,Marku!!“ hlas mu přeskočí, když vidí brášku, jak chroptí v kaluži krve.
Poklekne, chytne bráchu za ruku...a během okamžiku se k němu přidá.
U Bobbyho a Taliána už neni místo, bratři musí do vlastní popelnice.
Přestává mě to bavit, zbejvaj ještě dva. Vlastně tři, s Lucy.
Kabát letí k dvojčatům, totálně zničenej, obličej si umeju studenou vodou.
Hned se cítim trochu líp.
Probranej se vracim na místo.
Jenom dva zmrdi.
,,Absinth“
Korbič a Knírač. Neskutečný, že zbytek nikomu nechybí. Možná je to běžnej jev, hrabou, prstí, lížou a najednou zmizí.
Nevim, nemam praxi.
Spíš důkaz upřímnejch přátelství mezi spolusouložníkama.
To máte jako když byste se s někym dělili o pytel prachů. Čim míň kumpánů, tim víc zbyde pro vás.
Wow, mam samý velký myšlenky, možná napíšu knihu, něco jako Sebrané spisy Johnnyho C.
Nebo spíš Bena Jonese.
Korbič vstává, nezapomene Lucy poplácat po zadku.
Proč jsou všichni chlapi tak nadržený prasata?
To je přesně ono. Prasata.
A každý prase skončí na jatkách.
Bar se začíná pomalu vylidňovat.
Nemam vůbec přehled o čase, jsem tu hodinu nebo tři, víc.
Netušim ani kolikátej mam absinth, barman po mně divně kouká, když zase vstávam.
,,Nějakej problém?“ zahuhlam k němu.
,,Ne...“ řekne a skloní hlavu ke skleničkám.
Na hajzlech je úplně prázdno, korbič zapadne do kabinky.
Co kurva s nim..
Nemá cenu vymejšlet složitosti.
Zhasnu světlo.
Proud moči ustane.
,,To seš ty Bobby?“
Mlčim.
On dokončí potřebu, dveře zavrzají, opouští kabinku.
,,Bobby, ty demente, to ani neni vtipný“
Mlčim.
Váhavě našlapuje po vlhkej podlaze, šátrá před sebou.
Páčidlem ho trefim, bohužel do ramene. Je vyšší než jsem si myslel.
Korbič zařve, vrazí do umyvadla. Slepě máchnu před sebe, ale míjim.
Ozve se výstřel. Ten zmrd má bouchačku! Místnost na okamžik prosvětlí záblesk.
Další kulka mi projde ramenem. Další břichem.
Pálí, strašně to pálí.
Vrhnu se k němu, ale mrští se mnou proti zdi. Zrcadlo i s umyvadlem se rozletí na kusy, kolem stříká voda.
Klopýtá k vypínači, dokáže rozsvítit, ale podklouzne, upustí pistoli.
Ukopnu jí pryč a skočim k páčidlu.
Vždycky jsem byl rychlej, než se ta hora svalů zvedne, dostane jednu přes ksicht, jenže ,,nástroj pomsty,, mi vyjede z ruky, je kluzkej od vody a krve.
Korbič se drží za obličej, kope kolem sebe jak malý děcko.
Cítim se mizerne, trochu vrávoram.
Utřu si dlaně o kalhoty, páčidlo taky, abych ho moh pevně sevřít.
Pomalu jdu k němu.
Schytal to vážně ošklivě, nos má úplně na stranu, snad trochu promáčklý čelo, kolem se povaluje pár zubů. Asi zažívá menší agónii.
Dorazim ho.
Bouchačku beru. Teď už je vážně všechno jedno.
Vycházim z hajzlů a lidi mi uhejbaj z cesty.
Hudba dál hraje jakoby nic, střelbu snad ani nikdo nezaregistroval.
Možná kdybych zkusil uprostřed baru rozřezat kojence motorovkou, možná bych zaujal.
Pistoli neschovávam.
Poslední dva cíle.
Z původně tak početný společnosti zbyli jenom Lucy a Knírač.
Už žádný sraní.
Jdu přímo k nim.
Přál bych vám vidět její výraz.
Asi vypadam trochu nebezpečně, Lucy vstává a řiká ,,To je jenom spolupracovník, čekáme na ty japonce...“
Tak praví o svini, kterej právě slezla ze stehen, amen.
,,Drž hubu.“
V jeho očích se taky krásně leskne panika.
Neváham přisednout, volnýho místa mají až až.
,,Takže takový menší rande ve dvou?“ ptam se
,,Vy asi nerozumíte situaci...jsme zde pracovně, ještě s pár kolegy...“
Aha, ještě že máme Knírače, vždy připraven chopit se iniciativy.
,,Já kurva moc dobře rozumim situaci, hned sem řikal že na dva lidi tu máte trochu moc skleniček, dokonce kravaty přes křeslo, no jo, chlapi obvykle nechodí posedět s dámou ve třech kravatách, pokud jste si jí ovšem neplánoval uvázat na péro, to by pak byla velice roztomilá ozdoba a celkové zpestření vašich hrátek...“
,,Johnny...“ Lucy znova vstává, usadim jí zpátky.
,,Vidíte, už jenom ta představa jí rajcuje, proto chce abych přestal...to je v pořádku miláčku. Mimochodem jsem její přítel, kámoši mi řikají Ben.“
,,Cože?! Ty seš vožralej, zraněnej, potřebuješ sanitku, Johnny, neblázni...zejtra si všechno vyjasníme, lásko...“
Málem sem jí za to slovo ustřelil hlavu.
,,Už dneska je pozdě.“
,,Kde vlastně máte zbytek?“ Pokračuju dál nevinně.
,,No...oni...jsou na záchodě...“ koktá Lucy.
,,Vážně? Všichni? ‘‘ ptám se hrozně udiveně.
,,No...“
Asi teprve teď jim to přijde divný.
,,Podívejte se, dejte si s námi sklenku....pane, pane...“
No jo, celej knírač, dokonce mi vznešeně vyká.
,,Jones“ doplním ho.
,,Pane Jones, všechno se vysvětlí, věřte mi...na nedorozumění jsem já expert, mam na ně hotovej čuch“ řiká a sám se směje trapnýmu vtipu. Na čele mu vyvstávaj první krůpějky potu.
,,Opravdu? To musí být docela nepříjemné ne?“
,,Sem tam...“ krčí rameny a pořád se snaží smát, úžasnej člověk, směju se s nim.
,,Proč seš celej od krve?“ přeruší nás Lucy. ¨
Oni jí snad vážně tečou slzy...měl bych jí uklidnit.
,,Neboj se lásko, neni jenom má. A neruš náš hovor.“
Natočim se zpátky ke kníračovi, chudák trochu zblednul.
,,A víte že vás mohu toho problému zbavit?“
,,O tom pochybuji, příteli“ odvěti jeho blahorodí.
Příteli.
,,Nepochybuj.“
V příští vteřině jsem mu ustřelil frňák.
Zvrátil se dozadu, ruce přitisknutý na tváři, skoro jako Kevin v Sám Doma. Rozkošné.
,,Ucpi si to motýlem, kreténe.“řeknu a vpálim mu pár kulek do hrudi.
Celej bar začne vřeštět, je to nechutnej kravál, Lucy se choulí na gaučíku, kde by za normálních okolností mohla najít oporu v pár ztopořenejch vocasech.
,,Johnny, Johnny, Johnny, nedělej to...to si vysvětlíme, miláčku...“
Drží ruce před sebou, jako by je měla neprůstřelný.
Namířim na ní.
Uvidíme.
Stisknu kohoutek a ona se sesune dolů. Škoda že už ve zbrani došly náboje.
Dopotácim se k baru, každej krok znamená velkou námahu. Teď když je po všem naplno registruju jak jsem zřízenej. Tělesně, i duševně.
Kolem proudí monotónní hukot panikařících návštěvníků.
Řikam:
„Absinth!“
Nic
,,Dostal jsem všechny, komu se můžu vyzpovídat?!“
Ale nikdo mě neobsluhuje. Kde je barman když ho člověk potřebuje?!
A kam asi zmizel náš statečnej bodyguard?!
Slyšim policejní sirény.
Naleju si sám.
Najednou hrozná šlupka. Sletim ze stoličky...nemůžu zaostřit...
Nade mnou vidim siluetu mohutný postavy
,,Co to...“
Další bomba, lícní kost praskla.
Páčidlo. Někdo mě řeže mym parťákem.
A já myslel že ten bodyguard zdrhnul...

03.01.2008 19:03:26 | Autor: Josh | stálý odkaz

Komentáře

2 komentářů:

---

• 03.01. 19:40, Zub

  Tak to je naprosto genialní.Už jen ta promakanost,V taxíku nebo to co si myslí třeba když mluví s bodyguardem,to je prostě skvělý.Fakt tohle se ti hooodně povedlo

• 04.01. 22:16, George

  Klobouk dolů, fakt se to skvěle čte, napínavý, trochu bláznivý, ale psaný úžasně, napínavou formou a má to svoje kvality. Smekám!

přidat komentář
<< úvod