Den jako každý jiný

Seděl jsem ve fast foodu a cpal se hranolkama. K tomu usrkával colu, projížděl noviny, zkrátka nic zajímavýho. Politika, ekonomika, regiony, ani jedno mě nezajímá, takže jsem stejně prolistoval jenom sport. Několikrát, tam a zpátky. Nebylo co dělat. Ani u vedlejších stolečků neseděla žádná hezká slečna. Stejně bych jí neoslovil.
Občas vylez uklízeč. Ten byl trochu divnej. Pořád si pro sebe něco povídal, možná nadával. Jeden tác mu spadnul na zem, nakop ho a trhnul hlavou. Pak se sehnul a všechno zase uklidil. Obešel takhle celej podnik a zapad do svýho kamrlíku. Nejspíš čerpat energii na další kolečko. Přemejšlel jsem, jestli je postiženej, nebo jenom naštvanej. Těžko říct. Když jsem šel na malou, zase jsem ho slyšel. Ale nerozuměl ani slovu.
Vracel jsem se zpátky k mýmu místečku u okna. Už nebylo jenom mý. Seděl tam chlápek a cizí věci mu evidentně nepřekážely. Krapet váhavou chůzí jsem se blížil. Nemam rád nepříjemný situace a bylo jasný, že ho budu muset vyhodit. Zároveň mi chyběla chuť se s nim jakkoliv bavit a kapitulaci v podobě odchodu jsem podepsat nehodlal. Měl na sobě béžovej baloňák, jako Columbo, modrý džíny a na nohou kanady. Napadlo mě, aby se z něj nevyklubal nějakej psycho voják ve výslužbě, co věří, že válka ještě neskončila. Za chvíli vytáhne bouchačku a všechny kolem postřílí. Na druhou stranu, v tuhle dobu bejvá všude prázdno, moc pozdě na snídani, moc brzo na oběd, lidi pracujou nebo studujou, takže pro zabijáckou horečku by si každá průměrně inteligentní bytost vybrala lepší čas. Jen pár ztracenejch existencí se někde poflakuje.
Nejsem fatalista, ale už mě nebavilo přešlapovat na místě, takže co má bejt, to bude.
,,Ehm, Ehm!“ odkašlal jsem si významně. Trapný, ale asi nejslušnější způsob, jak dát někomu najevo svojí přítomnost ve spojení s nevolí. Zvednul ke mně oči. Byly jasně modrý a vůbec neseděly k jeho tmavě hnědejm krátkejm vlasům. Takže měl buď čočky, nebo obarvenou palici. Nebo obojí. Každopádně, nevypadal ani trochu překvapeně, dokonce se na mě usmál.
,,Nerad rušim, ale tenhle stolek je obsazenej.“
,,Aha...“ koutky se mu zase stáhly k sobě. Chvilka ticha.
,,No...tak vstanete a půjdete někam jinam? Nebo vás mam odnést?“
Vstal, byl středně vysokej, asi jako já.
,,To by vašemu zápěstí moc neprospělo.“
Pak si šáhnul pod kabát, pro zbraň. Byl rychlej, nestih jsem hnout ani brvou. Díky bohu, protože vytáh tužku s blokem. Naposled si mě přeměřil očima a pak šel. Zrovna v tu chvíli vyrazil nějakej tlusťoch s podnosem narvanym burgerama a velkou colou. Vypadalo to, jako když se srazí jeep s osobákem. Čekal jsem, že můj návštěvník odletí jak péro z gumy, ale kdepa, ani se nehnul, zato ten druhej pořez ležel na zemi, zlitej lepkavym pitím.
,,Čum na cestu ty kreténe blbej, zničil jsi mi nejlepší oblek!!“ řval. Pravda, on nevypadal na ztracenou existenci. I když tohle podle oblečení nepoznáte.
,,Promiňte.“ Odpověděl mu dutě, ale v těch světle modrejch očích se nebezpečně zablesklo.
Usadil se o kousek vedle, ke zdi, takže jsem na něj měl dobrej výhled. Fláknul s blokem na stůl a začal zuřivě psát. Ani neměl nic objednáno. Chlap mezitim vstal z podlahy. S nesouhlasnym kroucenim hlavy a klením zapadnul kus za mě. Slyšel jsem, jak chrochtá a mlaská. Odpornej zvuk, stejně tak by za mnou mohlo sedět nějaký prase, co žere sračky z koryta. Přešla mě chuť k jídlu, hranolky zpracuju až vypadne. Znova jsem listoval sportem. Pche, prej to by vašemu zápěstí moc neprospělo. Všímavej magor. Sice mě trochu pobolívalo, ale to kvůli posilovně, do který už jsem stejně moc nechodil. Na ruku stačil obvaz a klid. Trávit čas takhle bylo mnohem příjemnější, pohodlnější. Místo potu vůně masa, místo zpocenejch chlapů sem tam nějaká kráska. Pár nesmělejch úsměvů dokáže člověku zlepšit náladu. Jo, jako ta blondýnka...Skoro jsem i vstal a šel jí požádat o číslo. Tak dlouho jsem váhal, zvažoval pro a proti, až jsem se nakonec rozhod, že si hodim mincí. Nechyt jsem jí, spadla pod stůl a když jsem se po čtyrech vyhrabal zase nahoru, posilněn vůlí osudu, holka byla pryč.
Sedával jsem u okna rád. Často jsem počítal, různý věci. Kolik projde párů, lidí se psem, barvy aut, pozdějš i typy. Nevěřil bych, kolik ve městě jezdí fordů. Sem tam mi nějaká slečna mávla, sem tam mě někdo vyfuckoval. Klasika. Jednou se přímo proti mně rvali dva chlapi, nejspíš bezdomovci, o párek v rohlíku. Řezali se hlava nehlava, dělilo nás jenom pár centimetrů a neviditelná stěna. Nakonec naběhli poldové a zbili je obuškama. A já jenom seděl a koukal, jak po skle stejkají kapky krve. Potřeboval jsem jiný noviny, bezmyšlenkovitý mechanický otáčení mě vedlo k blbejm vzpomínkám. Když jsem je sklopil, cuknul jsem sebou. U mýho stolu zase seděl ten chlap.Všim jsem si jeho trička.
Bylo černý, s bílym nápisem PLEASE, DON’T KILL ME. I’M ALREADY DEAD. Pod to bych se klidně podepsal.
,,Chci se vás na něco zeptat.“ povídá.
,,No?“
,,Líbí se vám tady?“
Že by byl zaměstnancem firmy? Geniální psychologem, co v přestrojení sbírá netradiční formou informace o spokojenosti žráčů, čili návštěvníků?
,,Jo, celkem jo. Sedim tu rád.“
Trochu se zasmál.
,,Ale já nemyslim přímo tady člověče, myslim jako celkově, na světě.“
Aha.
,,Nevim, co je vám sakra po tom? Nechcete mě nechat bejt? Na otravování tu máte pár dalších lidí.“
,,Jak myslíte.“
Odpověděl stroze, asi se urazil. Po přesunu zase praštil s blokem a psal. Levačkou si přitom podpíral hlavu. Stupidní otázka. Vážně stupidní. Zrovna já narazim na takovýho debila. Jestli ještě přijde, zavolam policajty. Cvalík za mnou pořád chroptěl a funěl.
Jasně, že se mi tu líbí, proč by taky nemělo? Protože jsem nedostudoval střední? Protože nemam práci? Protože jediná láska mýho života mě nechce? Protože bydlim s rodičema, co se každej den ptají, kdy už konečně vypadnu? Nesmysl, je mi krásně. Jenom kdyby ten kretén za mnou držel hubu. Zkoušel jsem číst, ale nešlo to.
Chrocht, chropt, mlask, hmpfm chrocht, chropt, mlask, hmpf, hmpf, chrocht,mlask...
V náhlym impulzu jsem zmuchlal noviny a hodil je pryč.
Chrocht, chropt, mlask, hmpfm chrocht, chropt, mlask, hmpf, hmpf, chrocht,mlask...
Dneska už vás nenechaj ani v klidu marnit čas.
Chrocht, chropt, mlask, hmpfm chrocht...
Lez mi na nervy čim dál víc.
Chropt, mlask, hmpf, hmpf, chrocht,mlask...
Každý chroupnutí, mlasknutí...příjemný jako by mi někdo ušima protahoval promočenej ručník. Nesnesitelný...
Chropt, mlask, hmpf, hmpf, chrocht,mlask...
,,Nemůžeš žrát jako člověk do píči?!!“
Ani nevim jak, ale najednou jsem ho držel pod krkem. Pusu a tváře měl mastný, na čele pot, vytřeštěně na mě zíral. Jo, protože se dávil. Nechal jsem ho. Těch pár cizích tváři kolem bylo obrácenejch k nám.
,,On se dusí.“ poznamenala žena v kostkovaném kostýmku, se strhanym obličejem.
Praštil jsem ho do zad a z něj vylít nechutnej kašovitej chuchvalec masa, těsta, zeleniny, kdovíčeho ještě. V obličeji rudej, hlasitě kašlal. Ještě celej slzel, když běžel ven. A já měl u stolu opět společnost. Sednul jsem a šahal pro mobil do kapsy od kabátu. Ani mě nenapadlo, že mi možná pokaždý něco ukradne. Mobil byl na svym místě.
,,Proč jste to udělal?“ zeptal se.
,,Nevim. Serete mě. To pak člověku stačí málo.“
,,Ale to nemyslim. Myslim, proč jste ho pak i zachránil. Nikdo jinej tady by to neudělal.“
,,Nikdo jinej mu to taky nezpůsobil, navíc nemůžete vědět...“
,,Co vy víte, co já můžu a co nemůžu.“ Přerušil mě a skoro zlověstně se ušklíb.
,,Dobře, moc svědků.“ Odpovědí mi byl jeho smích.
,,Co je vám vůbec po tom...“
,,Nevim, prostě mi přijde že nejste tak špatnej, chci vám dát šanci.“
Tak teď jsem se musel zasmát já.
,,Jo tak vy mě chcete dát šanci? Hmm, toho si vážim a na co jako?“
,,Na lepší život.“
,,Wow, celou dobu na to čekam, na nějaký znamení, osobu co mě změní, představoval sem si vás teda staršího, s dlouhym bílym vousem a...“
,,No tak, nechte si ironii. Ničeho si nevážíte, já tohle náhodou moc často nedělam.“
,,Aha, takže nutkání někoho otravovat máte jenom výjimečně, paráda, vždycky jsem byl klikař.“
,,Jste moc zahořklej, než aby jste dokázal něco ocenit. Ostatně proto jste tam, kde jste. No, radši už půjdu.“
Zrovna mě to začínalo bavit, když s pohledem na hodiny tak náhle vstal.
,,Počkejte...kdo vlastně jste? Spisovatel, hledáte inspiraci?“
Zamyslel se.
,,Jsem spíš něco jako scénárista.“
Pak vytáh zpod kabátu blok a vytrhnul z něj papír. Byl hustě popsanej, z obou stran.
,,To je pro vás. Pokud se nemýlim, tak už se neuvidíme. V opačnym případě tu přestanete zabírat místo. Mějte se.“ Natáhnul ruku a povzbudivě se usmál. Stisknul jsem mu jí a v ten moment mi naskočila husí kůže. Projel mnou obrovskej žár. Jako když si dáte pořádnýho loka absinthu. Akorát že to nepociťujete od hlavy až po špičky u nohou. Mrknul na mě a odešel. Vrávoravě jsem se posadil zpátky ke stolu. V palici mi dunělo, civěl jsem skrz tu skleněnou tabuli. Najednou jsem měl výčitky. Já je nezval, přišly sami.
Všechno bylo špatně. Ve mně, od samýho začátku. Nikdy jsem nikomu nevěřil, vždycky očekával jenom to nejhorší. A co jsem tim dokázal. Nic. Párkrát jsem se v minulosti spálil. Přišlo mi to jako nejlepší obrana. Ale právě teď si přijdu jak největší idiot. Jako odpuzovadlo fungovala má filosofie spolehlivě, i tam, kde jsem nechtěl. Ale obrana? Fakt skvělá, řek bych, že každej den prožívam jenom tak středně velký muka, myslim, že kdyby mě někdo po kousíčkách stahoval z kůže a posypával solí, že by to možná bylo horší. I když kdo ví.
Už sem chodim několik měsíců. Jim dokola stejný jídlo, který mi ani nechutná, přežvykuju a zíram z okna. Někdy jsem se při sledování okolí zadíval i na sebe. Lidi tam venku se mění, jejich výrazy, oblečení, vzhled. Jenom já sedim pořád stejně, oči odrážejí prázdnotu mojí duše.
Otřás jsem se. Kurva ten chlap mi dal. Takovouhle depku jsem nechyt pěkně dlouho. Maminky mají pravdu, když řikají: Děti, nebavte se s cizíma lidma.
Otevřely se dveře, vešla luxusní tmavovláska. Poryv větru ze stolku shodil papír po scénáristovi. Nevim jak jinak mu řikat. Schejbnul jsem se a začal číst.
Cha, tak přece jenom hledal inspiraci. Přesně zaznamenal náš rozhovor, docela se mi i strefil do myšlenek. Dobrej psycholog, čekal, že mě poznámka o zápěstí rozhodí. Popsal i scénku s tlusťochem. Znova odhad moje myšlenky...Úsměv mi pomalu začal zamrzat. Už je u svýho odchodu, jak mi dává lejstro a třese rukou. Musí mít úžasnej odhad na lidi. Na cizím papíře jsem pročítal svoje myšlenky. Vchází dívka a list padá k zemi. Do detailu jí trefil. Začal jsem mít podezření, že je to nějaká blbá hra, je s ní domluvenej. Má si sednou ke stolu vedle mě. Seděla tam. Usmívala se na mě, jako na papíře. Přestávalo se mi to líbit. Co dál? Skřípění brzd, první rána. Všechno se to doopravdy dělo! Druhá rána, rachot skla. Bylo přesně 10:59. Pak se čas zastavil.
Výlohou fast foodu proletělo auto. Strhaná žena v kostkovaném kostýmu byla přišpendlená ke zdi, přepůlená. Horní část se svezla po kapotě starý fordky, dopadla na znak. Přes sako nebylo vidět na střeva. Díkybohu. Další rána a do místnosti svištěla odmrštěná puklice od pneumatiky. Jen těsně minula mojí hlavu. Dívka vedle takový štěstí neměla. Kovovej kruh jí přeseknul krční tepnu a pak se zarval do přepážky. Začala z ní stříkat krev a mně přišlo, že až v ten moment se ručičky znova rozběhly.
11:00.
Stačilo pár okamžiků a z klidnýho dne se stal regulérní horor. Vnímal jsem její křik, světlý triko jí tmavlo. Vybavila se mi vzpomínka na kamarádku doktorku. Vždycky poučovala, že nevim, kdy se mi to bude hodit. Stlačil jsem zraněný místo, druhou rukou vytáčel záchranku. Nikdy bych neřek, že umim bejt takhle akční. Ona ztrácela vědomí, omdlívala mi v náručí.
,,Ne, ne, ne, no tak, no tak!!“
Upustil jsem mobil a pevnějš jí chytil. Pořád krvácela, prsty jsem nacpal přímo dovnitř. Pomáhalo to. Ale nešlo telefonovat. O kus dál postával nějakej malej kluk, bílej jak stěna, oči vykulený hrůzou.
,,Hej!! Zavolej sanitku! Řekni kde jsme a co se stalo, použij můj mobil!“
Kejvnul jsem směrem k rudej kaluži, ve kterej ležel. Kluk jenom pomalu zakroutil hlavou a začal ustupovat. Bylo slyšet sirény, asi obsluha zavolala. Nezkušený brigádníci, nejspíš se schovali do skříněk na housky, jenom aby sem nemuseli přijít. Aspoň že na tohle se zmohli. Záchranka dorazila rychle, převzali raněnou a začali ošetřovat další lidi. Řidič neměl airbag, rozmašíroval si obličej o volant. S hrůzou jsem v něm poznal uklízeče. Spolujezdkyně dopadla o něco líp Bylo strašný poslouchat její nářky, stejně jako vidět přepůlenou další ženskou. A scénárista to všechno věděl. Pár krvavejch kapek dopadlo i na papír,ale to bylo jedno, krom nich na něm zůstal i obtisk mojí dlaně. Musel jsem si ho znovu pročíst, všechno dokonale sedělo. Uklízeč odešel zadem, na parkovišti na něj čekala žena, jeli za jeho nemocnym otcem. Pak dostal záchvat a způsobil menší fast foodovej armageddon. Autor popisoval události naprosto úhlednym písmem. Bez zaváhání.
Až na jedno místo. Chvíli trvalo, než jsem rozluštil, co se pod hromadou čar skrejvá. Přesně toto:
Po dalším nárazu do místnosti se svistotem vletí uražená puklice od pneumatiky. Čistým řezem oddělí mladíkovu hlavu od těla, čímž ho navěky zbaví všech pozemských problémů. Za své chyby platil každý den, ona mu vystavila konečný účet. Na svoji šanci čeká tolik jiných duší...
Zhroutil jsem se na židli.
PLEASE, DON’T KILL ME. I’M ALREADY DEAD.
Jestli to byl smrťák, tak se mu nedá upřít smysl pro humor. A poněkud teatrální styl psaní.
Musela to bejt bizarní podívaná, vidět mě sedět s kusem papíru v ruce, těsně vedle tý spoušti. Takže už mohlo bejt po všem. Moh jsem to mít za sebou. Proč jsem dostal další možnost? Nikoho jsem o ní neprosil. Všechno mohlo skončit dřív, než bych stihnul říct puklice, tak rychle, tak snadno...
Časem se s tim naučíte žít. Bolest a smutek se stanou vašim nejlepším přítelem, stanou se vaší součástí. Splynou tak dokonale, až si myslíte, že tam byly odjakživa. Mají tlumící účinek, takže vám v sebevraždě brání apatie. Naučí vás určitej program, zavedou režim činností, pořád monotónně šeptají do uší ty samý věty. Všechno je jedno, na ničem nezáleží.
Možná byl čas poslat je do hajzlu.
,,Kam jí odvezete?“ promluvil jsem k záchranářům.
,,Proč se ptáte?“
Na chvilinku jsem zaváhal.
,,Jsem její přítel.“
A proč ne.
,,Fajn, můžete jet s námi. Vlezte si k ní dozadu, ale fofrem!“ pokynul šéf.
Koneckonců, zachránil jsem jí život, vypadala mile. Třeba bych jí moh někdy někam pozvat. Třeba do hezký restaurace. Uvidíme, jak rychle se dá do kupy.
Vždycky jsem byl nepoučitelnej. Ať už šlo o ženský, školu, cokoliv. Ale když jsme se proplítali zablokovanou hlavní třídou, jedno jsem věděl jistě. Toho záhadnýho, modrookýho chlápka, už potkat nechci.
A zajdu si k doktoru s tim zápěstím.

24.03.2008 22:31:59 | Autor: Josh | stálý odkaz

Komentáře

4 komentářů:

---

• 25.03. 15:55, R2r

  díky, konečně jsem si po dlouhý době zase přečet něco, co za to stálo;)

• 26.03. 18:07, Tjen

  Tak tohle je super! Tvoje povídky jsou parádní, těším se na nějakou další!

• 31.03. 22:04, puklice

  Píšeš čím dál líp...

• 13.04. 14:22, bubla777

  Ahoj Joshi, tak klobouk dolů. Píšeš úžasně. Tahle povídka je dobrá, přečetla jsem ji jedním dechem:o)) Tak to jsem na tebe zvědavá, jak nám pomůžeš s tou pohádkou o kuřeti Arným:o)) Jinak se měj hezky a pokračuj dál v psaní. Fandím Ti:o))

přidat komentář
<< úvod