Curiculum vitae

Narodil jsem se v chudé rodině zámečníka a vyučené prodavačky. Toho dne byla neděle, jsem tedy nedělňátko,čili,podle babských povídaček,dítě štěstěny.Nebo bych jím alespoň měl být.V prvním roce mého života jsme žili v podnájmu u jisté stařeny,v polorozpadlém domě na Roudné.Vztahy mezi ní a nájemníky nebyly ideální,rodiče mě dokonce nenechávali na dvoře ,neboť se obávali,že mi v kočárku přistane cihla.Naštěstí se jejich obavy nenaplnili,zato mi na hlavu dopadali jiné věci(drobnými předměty počínaje,ptačím trusem konče).Když mi byly 2 roky,spadl jsem z rohové lavice tak nešťastně,že jsem si vyrazil přední zub.Už mi místo něj žádný nenarostl.
Já jsem byl vůbec od dětství takový neposedný klouček,padal jsem za všech možných situací,ze všech možných pozic.Většina malých dětí dopadá neomylně na zadeček.Já dopadal také neomylně.Na obličej.
Možná že již z těchto časů pramení má nechuť k chůzi.Vyšel jsem z domu a po dvou krocích sebou praštil o zem.Raději jsem se tedy nechával nosit.Vzpomínám si na legrační příhodu,tedy ne přímo,z vyprávění,kdy mě otec nesl,maličký chlapík(já) mu seděl za krkem a jak se tak celý pohupoval,nahoru a dolů,nahoru a dolů,pozvracel jsem mu plešatou hlavu.Od té doby mě nosil jen nerad.
Kolem pěti let se ukázalo,že za mým věčným padáním nemusí být vrozená demence.Doktoři zjistili,že jsem tupozraký.To znamená,že jedno oko pracuje méně než druhé,v mém případě šlo o levé(ono vůbec celá moje levá strana je divná,od oka,přes slabou,nešikovnou levačku,až po věčně vymknutý kotník).Dostal jsem brýle a byl zařazen do školky pro zrakově postižené.Přitom jsem v podstatě viděl úplně normálně.To se však nedalo říct o mých spolužáčcích.Fixem se nestrefovali do obrázků,při procházkách vráželi do lamp.Jinak byli všichni moc hodní,včetně učitelek a dokonce i pan ředitel.Ten byl tak moc hodný,že mě chtěl nechat chodit na jejich základní školu pro zrakově postižené.Viděl jsem učebny,kde bych dělal na počítačích se zvláštními klávesnicemi,četl pomocí obřích lup a podobně.Byl jsem nadšený.Rodiče ovšem méně,takže jsem nastoupil na klasickou základní školu,konkrétně na 34.ZŠ.
Stal jsem se tedy žákem 1.B a béčku zůstal věrný až do konce.Byli jsme skvělá parta sígrů.Snad každý kdo přišel na střední školu o bývalé třídě říká,že byli ,,vyhlášený,, ,postrachy školy,učitelů,kuchařek a kdo ví čeho ještě. Áčáci,Céčáci ani Déčáci od nás,to o sobě neprohlašují.Možná jsme byli tak strašní i proto,že k nám každým rokem přišel nový spolužák.A ne ledajaký.Většinou nás zase po roce opustil.Ať už to byl delikvent Bártička, nacista Fair,propadlík Lebduška,srandista Mlynářík nebo odpadlík Mraček. S ostatními jsme byli větší kamarádi,chodili hrát hokejbal,fotbal,playstation,házet 6. prosince petardy a podobně.Krom kamarádů jsem se zde také poprvé setkal se svým největším nepřítelem.Matematikou.
Matikářka mě nenáviděla snad ještě víc,než já ji.Byla to stará žena/bába/kráva(záleží na míře osobní zainteresovanosti).Přál jsem jí jen to nejhorší.Když po útoku na dvojčata předstoupila před třídu,se slzami v očích,bílá jako stěna,třesoucím se hlasem pravila:,,Děti,bude III. Světová válka.“ doufal jsem,že příští letadlo napálí do jejího domu.Nestalo se a já musel vydržet další dva roky.Měl jsem tolik známek ze zkoušení,že se na ostatní spolužáky skoro nedostávalo.U tabule jsem trávil víc času,než v lavici.Když jsem neuměl,šel jsem si sednout s pětkou,když ano,šel jsem si sednout,abych byl následně vyvolán znovu a šel si sednout s pětkou.Uznávám,vyhrála pár bitev,ale válka vyzněla pro mě.A tak nyní navštěvuji naše gymnázium.Nelituji,protože nikde jinde bych se nemohl tak krásně flákat.
Snad bych měl ještě zmínit svoji bohatou sportovní a uměleckou kariéru.Ve třetí třídě jsem začal chodit na karate.Jako velký milovník akčních filmů,chtěl jsem se stát brutální mlátičkou,Van Dammem s brýlemi a bez předního zubu.Bohužel,má touha byla přidušena v kravatě,kterou mi pokaždé nasadil jeden starší spolubojovník.Po půl roce a výronu kotníku jsem s tím skončil.Zhmožděný krk nebyl nic pro mě.Tak jsem začal navštěvovat umělecku školu,vydržel rok a přestoupil na keramiku,kde byla samá děvčata.Moje keramická bilance byla rozporuplná-1/2 roku času,0 výrobků,1 děvče.Jednou jsem zkusil i ping pong a hokejbal.Opravdu jenom jednou.V basketu jsem byl nejmenší,na plavání nejtlustší.Tak jsem pokračoval fotbalem.Postupně jsem se rozchytal do skvělé formy,i na trénincích lovil míč ze sítě jen zřídka.Avšak přišla velká chyba.Odjezd na lyžařský kurz.Po tisíci pádech jsem se vrátil psychicky a fyzicky zlomený,v dalším zápase dostal 10 gólů a s fotbalem definitivně seknul.
Na střední škole koketuji s florbalem a posilováním.Dál jsem se vinou často zasádrovaných končetin nedostal.Zatím.S aikidem jsem skončil po prvním tréninku.
Co se týče děvčat,stihlo mě hotové prokletí.Převelice miluji jednu dívku,ale nejsem schopen jí vyznat své city (lépe řečeno to nemá smysl),zároveň nejsem schopen vydržet s nějakou jinou.Proto bývám často mylně považován za bezskrupulózního děvkaře.
Ještě skokem ke vzdělání a mně obecně.Umím anglicky a chodím na francouzštinu.Obávám se,že moje sestra rozumí po dvou měsících francouzsky lépe,než já po třech letech.Zajímám se o sport a kulturu. Nemám rád nákupy oblečení, už v mládi jsem si raději vybral v prvním obchodě zimní bundu velikosti stanu pro dvě osoby, než abych jezdil po celém městě. Jeden čas jsem to s oblečením možná už přeháněl, nosil jsem otcovu černo-hnědou manžestrovou košili s dlouhým rukávem a tmavě béžové kalhoty. K tomu přičtěte delší vlasy ulíznuté dozadu. Podle mě jsem vypadal jako agent Cooper z Twin Peakes. Podle učitelek a mámy mi to taky slušelo. Ale když jedno cizí děvče, co mě pouze míjelo na ulici, vtipně poznamenalo směrem ke své kamarádce: ,,Ty vole, ten vypadá jako žumpa.“ usoudil jsem, že asi nebudu kdovíjaký švihák. Od té doby mám snad celkem normální vizáž. Spíš slýchám, že vypadám jako čert.
A to je vše,co o sobě mohu v minimální stručnosti říci.Závěrem chci dodat,že naše původně chudá rodina zbohatla,mám tři sourozence,psa a playstation 3.

24.11.2007 14:37:05 | Autor: Josh | stálý odkaz

Komentáře

1 komentářů:

---

• 04.12. 12:48, Krůta tentokrát naložená ve vtipné (krupicové) kaši

  Cha cha, ty jseš ale vtipálek. Jisté momenty se mi líbí dost (viz košile příbuzná žumpě, tvé eskapády s pády), některé hodně (děvčata na keramice a bezostyšné vyhlášení 3.sv.v.) a snad žádný se mi nelíbí vůbec (hlavolam pro bystřejší). I když s tímto CV zřejmě u svého budoucího zaměstanatele neuspěješ, u zkoušky na žurnalistiku určitě! :)

přidat komentář
<< úvod